Efektivita státní správy bohužel není problém, který by byl hoden pozornosti politiků, říká Dana Bérová, ředitelka pro rozvoj obchodu českého zastoupení agentury Gartner.
V politických kruzích se hovoří se o reformách veřejné správy, odborné diskuse jsou plné narovnávání procesů… Myslíte, že je šance něco skutečně změnit?
Za posledních 5 let se nic podstatného nezměnilo. Politická vůle, síla a chuť ke skutečné změně fungování státní správy je v podstatě nulová. V žádné straně prakticky neexistují politici, kteří by efektivitu státní správy považovali za téma a problém hodný pozornosti. A když už se někdo takový najde, bohužel nemá ve své straně dostatečný vliv.
NERV nedávno vydal sadu doporučení, mezi nimi je také návrh, aby orgány státní správy sdílely některé služby…
To není nic nového. Centra sdílených služeb představují významný nástroj k racionalizaci a snižování nákladů v soukromém sektoru, a není důvod, aby státní sektor takovou možnost ignoroval. Ale státní sektor má vždycky zpoždění. Právě teď probíhá vlna zájmu o sdílená centra v rozvinutých zemích, a dřív nebo později dorazí i k nám. Nevěřím ale, že se podaří něco konkrétního realizovat.
Jsme znova u toho: politici nepovažují efektivitu státní správy za problém hodný pozornosti. Centra sdílených služeb jsou krásný příklad, jak velké jsou v nás bariéry, bránící prosadit evidentně pozitivní změny. Umíte si představit rozumnou argumentaci, proč nesloučit mzdovou agentu státních úřadů? Žádný logický argument nenajdete – jen to prostě nejde. Především kvůli zákonnému zakotvení organizačního uspořádání státní správy. Každý úřad je samostatný i rozpočtově a koordinovat se s ostatními úřady nesmí, protože by to bylo porušení hospodářské soutěže a zákona o zádávání veřejných zakázek. Když se v minulosti nějaký úřad pokusil jen doporučit ostatním, které systémy vybrat, aby snadno komunikovaly, dodavatelé se okamžitě obrátili na ÚHOS a bylo po koordinace. Změnu by přineslo jen skutečné rozhodnutí a politická síla centrální nákupy uskutečnit – ať už toaletního papíru nebo třeba mzdového systému. Jenže žádný úřad a úředník nechce přijít o pravomoci něco vybírat a nakupovat A prolomit tuhle rezistenci na jednotlivých úřadech může jedině brutální zásah volených politiků, jen velká organizační a legislativní změna. Ale a na tu podle současného stavu české politiky nemá nikdo sílu a vzhledem k malicherným bojům ani čas.
Jinde to ale jde…
V rozvinutých zemích se čím dál častěji stává, že nově zvolený představitel, třeba primátor, praští do stolu a ve jménu reforem a úspor přikáže – například – využívat centra sdílených služeb. Pro ty, kdo mají tyto příkazy uvést v život, jsou takové příkazy velku výzvou a Gartner vydal několik publikací, které mají za cíl usnadnit CIOs realizaci podobných nařízení. Na co si dát největší pozor, jak zabránit zbytečným škodám – a také, jak případně argumentovat, pokud by daný požadavek byl opravdu příliš agresivní.
Takové problémy CIOs v Česku nemají.
Zatím bohužel opravdu ne. Tady je sdílení služeb –myslím opravdových sdílených služeb, tedy společně definovaných a společně poskytovaných služeb mezi úřady a resorty – zatím jen oblíbeným tématem k teoretickým diskusím. K realizaci však neexistuje vůle, rozpočty ani legislativní předpoklady. Resorty a úřady vzhledem k platným zákonům, které jim striktně ukládají hranice odpovědností, toho moc sdílet nemohou, ani kdyby nakrásně všichni chtěli.
Bohužel, sdílení služeb, stejně, jako outsourcing nebo dokonce offshoring, aktuálně ve státním sektoru zajímá jen pár nadšenců.
Ale spousta technologií ke sdíleným službám už přece byla do státní správy dodána, nebo ne?
No – byla, to je pravda. Ale pozor na rozdíl mezi technologií a službou. Dodavatelé se nebrání, když tyhle pojmy zákazníci zaměňují. Dodat sdílenou službu je však nesmysl, už z principu. To se totiž musí sejít deset starostů holandských měst, a domluvit se, že aplikaci pro evidenci psů budou provozovat na společné platformě a společné infrastruktuře.
A takových iniciativ v Česku zatím opravdu moc nevidím. Probíhají diskuse, ale jejich motorem motorem jsou hlavně dodavatelé, kteří v těžkých dobách doufají v nějakou větší zakázku. Většina CIOs ve státním sektoru však má aktuálně úplně jiné problémy.
Jaké?
IT ve státní správě je nadále obětí nulové koordinace, neexistence jasné jednotné strategie a nově i brutálních rozpočtových škrtů bez základní znalosti věci. Mimochodem, když jsme u škrtů: paradoxně se ani v době šetření nepodařilo rozumně využít štědrých zdrojů Integrovaného operačního programu – výzvy jsou opožděny, projekty se nerealizují…
Systémově největším problémem je neexistence jasné vize a pochopitelných cílů, absence konkrétního nositele změn a chybějící motivace klíčových osob v jednotlivých resortech a institucích ke spolupráci. Vedou se nekonečné diskuse, mezi úřady pobíhají obchodníci jednotlivých dodavatelů a vzájemná podezřívavost a obavy z ovlivňování blokují většinu výběrových řízení. Jen velmi naivní optimista bez zkušeností z minulosti by si mohl myslet, že na tom něco změní nově ustavená Rada vlády pro konkurenceschopnost a informační společnost.
Konkrétně největší překážkou pro racionalizaci státní správy je, že v klíčové oblasti, která by měla odstranit duplicitní ukládání údajů a umožnit konečně využívání jednotných databází, které stát má – tedy v registrech – stále není hmatatelný pokrok. Fungující registry jsou přitom podmínkou. Bez jasně definovaných a strukturovaných primárních dat se nikam nehneme. Registry jsou prvním krokem ke skutečně přátelské státání správě, která nenutí občany zbytečně dodávat pořád ty samé informace, ví jen to, co potřebuje, a především: má tato data aktuální. A je jasné, že relevantní data jsou podmínkou k efektivní komunikaci.
Když už jsme u komunikace: co říkáte názoru, že dobrým indikátorem vyspělosti veřejného sektoru je, že využívá ke komunikaci s občany standardní nástroje CRM?
Může to být rozumný indikátor. A bohužel, jeho ručička směřuje do oblasti s názvem Informační pravěk. Ve vyspělém světě veřejný sektor CRM systémy dávno běžně využívá. Již před nějakými pěti lety mě zaujala analýza, podle níž byl ve Velké Británii již tehdy veřejný sektor největším odbytištěm pro dodavatele CRM řešení.
Veřejná správa v Česku stále ještě – přes všechny ty politické proklamace – nevnímá občana jako zákazníka, a už vůbec ne jako náročného zákazníka. Mimochodem, vina je i na straně občanů. Náročné změny – což přeměna státní správy v moderně fungující systém bezpochyby je – nikdy nemohou být pouze tlačeny nabídkou. Musí být také, nebo spíš především, taženy poptávkou. Když to hodně zkrátím: dokud se z přístupu státu k občanům nestane volební téma, pokrok bude nadále jen plíživý. Přinejlepším…
Petr Blažek
redakce@kpc-group.cz/inside
Napsat komentář